V sérii „Parků“ se Růžička opět vrací ke krajinomalbě, kterou studoval na AVU v ateliéru Františka Hodonského mezi lety 1995 a 1997. Že je mu krajinářství více než blízké, dokazuje v opakovaných motivech okrasných zámeckých zahrad například z Bechyně nebo Hadce. Prostředí jižních Čech, kde Růžička vyrůstal, formovalo od mládí jeho vztah ke krajině. V cyklu s motivy z parků ukazuje zákoutí, která i skrze volenou kompozici působí tajemným, symbolistním dojem. Detailněji se na kompozici zaměřuje v zátiších, nejprve s převažujícími rostlinnými motivy, později nachází inspiraci stále častěji také v běžných předmětech denního užívaní, které se nacházejí v jeho domácnosti. „Portrétuje“ tak konvici, okno, papuče, závěs nebo deku (samozřejmě s květinovým motivem). Domácí zákoutí působí záhadným až dráždivým dojmem a převrací pohled na obyčejné věci. Na nečekaných místech se objevují překvapivé pohledy a známé objekty získávají nový význam, rozměr. Vadnoucí pokojová květina je náhle součástí zátiší vanitas upomínající na pomíjivost všeho. K parafrázi barokních zátiší i rokokových krajin používá Růžička současných kulis.

Osobní pohledy do domácnosti korespondují s Růžičkovým přístupem k malířství. Malba je bezprostřední součástí jeho života. Je mu prostředkem k vyjádření i zachycení nejintimnějších prožitků či důležitých životních okamžiků („Svatební cesta“, „Svatební noc“). Systematicky pracuje v cyklech a sériích a vytváří tak jakási pomyslná alba a herbáře malovaných květin.

Motiv květů se prolíná celou dosavadní tvorbou Aleše Růžičky. Nomen omen chtělo by se podotknout. Postupně od venkovních květin v parcích přešel ke květinám pokojovým, od kytic ve vázách, ke květinám na hrobech a od nich zase k pouťovým papírovým růžím. Květiny, které jsou symboly výročí, jak těch šťastných, tak těch vzbuzujících úzkost a obavy, zaujímají v Růžičkově tvorbě výsadní postavení. „Hřbitovní kvítí“ je jedním z jeho nejširších souborů. Funerální propriety kombinované s květy v celofánech, položených na hrobech, či u fotek zesnulých, v sobě spojují veselou barevnost s tíživou připomínkou lidské smrtelnosti. Opakem se zdá být cyklus květin z poutí, i když svojí okázalostí se mnohdy blíží těm smutečním. Veselost však převažuje, papírové květy na špejlích doplňují perníková srdce a nápisy Z Lásky.

Také v cyklu „Bábovičky“, který rozšiřuje Růžička zejména v posledních dvou letech (2012-2013), je znatelná určitá lehkost. Zobrazené bábovičky (dorty) z písku mu vytváří jeho malý syn, i proto často evokují lahůdkářské pamlsky nazdobené květy. Naddimenzovaný formát sice neodpovídá reálným rozměrům, ale zcela zapadá do tvorby tohoto malíře, který zdánlivým drobnostem věnuje velké pozornosti i prostoru.
Souběžně s tímto cyklem pracuje Růžička na sérii Stolů. Zpracovává zde motiv zátiší- stůl jeho otce, na kterém každý měsíc až téměř rituálně obměňuje výzdobu a přestavuje předměty kolem fotografií již zemřelých členů rodiny (oba dědové). Otcův „domácí oltář“ je tak zaznamenán na 12. obrazech. Vzniká zde jasná paralela mezi cykly Hřbitovních květin a zobrazením zcela osobního rodinného místa.
Aleš Růžička absolvoval na pražské Akademii výtvarných umění v roce 2002. Během svého studia prošel celkem třemi malířskými ateliéry (František Hodonský, Antonín Střížek, Michael Rittstein). Médiu malby zůstává věrný a je znát, že je mu zcela vlastní. Barvu nanáší často v silných vrstvách, které někdy působí až trojrozměrným dojmem, přesto neopouští tradiční plochu plátna.